Jdi na obsah Jdi na menu
 

Komberk (u Dolní Vlkýše)

Hrad stával na skalisku mezi obcí Dolní Vlkýš a dvorem Kumberk/Komberk v okrese Plzeň-sever. Od roku 1958 je hrad chráněn jako kulturní památka ČR. Dochovaly se z něj terénní pozůstatky staveb a opevnění a terénní znaky v předhradí.
Prvním známým držitelem hradu byl roku 1313 Ojíř z Komberka z rodu Švihovských z Rýzmburka. Ten jej spolu s dalším majetkem okolo roku 1340 prodal tepelskému klášteru. Proti prodeji vystoupila vdova po Ojířovi, Žofie, a roku 1350 dosáhla zrušení smlouvy. Od ní hrad získal Ctibor ze Švamberka, který jej vyměnil s kladrubským klášterem za jiný majetek.
V roce 1420 byl hrad dobyt husitským vojskem. Klášter později využil panství hradu k úhradě pohledávek Viléma z Nečtin a na Žluticích a ten jej před rokem 1447 prodal Burianovi z Gutštejna. Poslední příslušník tohoto rodu, který pravděpodobně sídlil na hradě, byl Jan z Gutštejna. Ten hrad asi roku 1509 prodal Albrechtovi z Kolovrat, nejvyššímu kancléři. Následovalo období, kdy již hrad nebyl obýván a pustl.
Jádro hradu mělo přibližně oválný půdorys. V jeho severní části stála budova, jejíž přízemí bylo částečně zasekané do skály (foto místnosti se stromem uprostřed; tk). Na protilehlé straně se nachází okrouhlá prohlubeň, která je zbytkem zemnice. Opevnění jádra tvořila pravděpodobně palisáda. Na jižní straně zesiloval opevnění půlkruhový parkán a také další parkán se nacházel níže ve svahu. Na východní straně k jádru přiléhalo rozsáhlé předhradí opevněné částečně dochovaným příkopem a valem. Terénní stupeň mezi předhradím a jádrem hradu může být zbytkem příkopu.
Hrad je snadno přístupný po zeleně značené turistické trase z Dolní Vlkýše (od pozemků určených k novostavbám v ulici Kumberské) k baroknímu zemědělskému dvoru Kumberk.
 
Zestručněno dle Hrady zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku, díl IV., Západní Čechy, kolektiv autorů pod vedením dr. Milosl. Bělohlávka, Nakl. Svoboda, Praha, 1985;

  Ojíř z Komberka
ojir-z-komberka-_rod-svihovsti-z-ryzmberka.jpg
 
 
 
 
 
 
 
 
 
foto (c) t.kordač, 2016